Bioplasty na bio bázi neboli z obnovitelných zdrojů

Plasty na bio bázi jsou polymery vyrobené z obnovitelných surovin.

Nejdůležitějším zdrojem surovin pro bioplasty je rostlinná biomasa. Například celulóza a lignin ze dřeva, škrob z kukuřice, pšenice a brambor, cukr z cukrové řepy nebo cukrové třtiny, oleje z řepky olejky, slunečnice a sóji nebo z exotických olejnatých rostlin, jako jsou kokosové palmy.

Bioplasty na bio bázi mohou být biologicky odbouratelné – ale v převážné většině dnes vyráběných materiálů nejsou, anebo nejsou stoprocentně odbouratelné.

Mezi nejdůležitější biologicky neodbouratelné bioplasty patří plasty vyztužené přírodními vlákny (konopí a lněná vlákna) jako Bio-PP (polypropylen), Bio-PE (polyethylen), dále polyethylentereftalát nebo fenolová pryskyřice. a .

Další skupinou jsou dřevo-plastové kompozity (anglicky: Wood-Plastics Composites, WPC). Jsou to termoplasticky zpracovatelné kompozitní materiály, jako je polyethylen nebo polypropylen s až 80% příměsí dřevěné mouky a přísadami, jako jsou aditiva, ochranné látky proti UV záření nebo barevné pigmenty. Objem výroby těchto kompozitů v Evropě vzrostl na 12 000 tun ročně pouze ve stavebnictví a nábytkářském průmyslu. Evropský automobilový průmysl používá dalších 50 000 tun ročně (zdroje, rok 2015).

Rozdělení bioplastů dle European bioplastics e.V.

Další velkou skupinou jsou BLENDS. Jedná se o „bioplasty“ ze směsi různých plastů a bioplastů.  Například může být výrobek ze 70% z plastů na biologické bázi a ze zbývajících 30% je z běžného plastu na bázi fosilních zdrojů. Jednoduše řečeno tzv. bioplasty mohou být připraveny na bázi škrobu, ke kterému je ale přimíchán konvenční polymer (klasický plast) odpuzující vodu.

Procento obnovitelných surovin v bioplastu lze přesně stanovit zkušební normou EN 16785. Tato norma popisuje dvě metody: (jednoduché) měření relativního biogenního obsahu uhlíku (biogenního poměru k celkovému organickému uhlíku) a stanovení podílu biomasy produktu.

Standardy byly také publikovány v CEN / TC 249 Plasty pro stanovení obsahu biopolymerů v plastech. Existují různé certifikáty pro identifikaci biologické složky. Nejdůležitější jsou štítky DIN CERTCO, TÜV Austria (Vincotte) a NEN.

 

 

Bioplasty jsou dále rozděleny na tzv. DROP- IN směsi, což jsou bioplasty vyrobené sice z bio-zdrojů, ale se stejnou strukturou jako klasické plasty a nově vyvinuté biopolymery. Nově vyvinuté  biopolymery, které nejsou ve struktuře identické s běžnými plasty, zahrnují např. PLA (polylaktidy) a PHA (polyhydroxyalkanoáty).

Zda-li vyrábět bioplasty z potravinových zdrojů je otázkou, která rozděluje odbornou veřejnost. Na jedné straně by to mohlo přinést zvýšení konkurenčního tlaku ve využití půdy, další zintenzivnění zemědělství a tím zvýšenou poptávku po hnojivech, pesticidech, palivech pro zemědělské stroje.  Na druhé straně existuje názor, že pokud by se hospodárně zacházelo s potravinami (podle studií se 30% vyrobených potravin vyhodí) bylo by možné využít ušetřenou zemědělskou plochu pro výrobu surovin na bioplasty. Více

IFBB (12) na svých stránkách zveřejnil statistiky k výrobě jednotlivých polymerů na bio-bázi a ukazuje, jaké zdroje jsou nutné k výrobě 1 tuny biopolymerů jako  jsou PLA, PHB, PBS, PTT, Bio-PET, Bio-PE, Bio-PA, polyuretanu atd. (12)  V průměru lze říci, že k výrobě jedné jednotky konečného polymeru dle druhu je potřeba 3-22 jednotek suroviny jako je např. cukrová třtina nebo brambory atd.

Jakou výhodu by přinesla výroba bioplastů z obnovitelných zdrojů? V optimálním případě by takovéto bioplasty měly menší uhlíkovou stopu, než plasty klasické. Tím, že použijeme tzv. obnovitelné zdroje pro výrobu bioplastu, teoreticky vypustíme při případném spálení nebo při rozkladu odpadu pouze tolik oxidu uhličitého, kolik bylo v obnovitelných zdrojích předtím obsaženo. Záleží ale samozřejmě na tom kolik energie k tomu potřebujeme, jak daleko materiál dovážíme atd.

Zdroje

Napsat komentář